First impression ・ První díl

14. srpna 2016 v 20:51 | Narbie |  First impression

| First impression | Monsta x | Wonkyun | 1/? | 994 slov | a: narbie |

Annyeong!
Konečně jsem se dostala k tomu, abych napsala něco, co bych byla schopna i zveřejnit. Sice to zatím není bůhví jak dlouhé, ale máte tu první část. [upřímně ani netuším, jestli z tohoto udělat cykl a nebo dvoj/třírázovku] [a abych byla ještě upřímnější - doufám, že to dopíšu a nebudu mít blok] Nicméně, povídku opět obsadili Wonkyun. Zkrátka mi sedí Changkyun do role toho podřadnějšího - dočtete se. A i když v povídkách mám pár výjimek v páru, Changkyun se k Wonhovi hodí, tudíž mé touze pro Wonkyun nešlo odolat. Doufám tedy, že si první díl užijete a zaujme vás. Pěkné počtení přeji!





Bolest se rozběhla tělem, dech se mu vyrazil, kdy byl prudce odhozen k chladné špinavé zdi. Obraz se točil kolem, dlaněmi se opíral a do zdi zarýval nehty ve snaze se udržet na nohou. Další rána mířená do břicha, ohnul se v pase. Vzápětí byl popaden za kapuci slabé bundy a pohozen na zem. Neviděl nic. Před očima měl pouhopouhé zamlžené černo. Občas na krátkou chvíli zahlédl rozmazané tváře. Byl v křeči, nebránil se přesto, jak s ním zacházeli. Jako s kusem hadru. Jako by snad ani nebyl člověk. Jeden z nich. Představoval pro ně pouze špínu.

Changkyun se rozkašlal, svíjel se. Čím víc bolesti dával znát, tím víc se mu smáli. Brečel tiše. Oči měl otevřené, ostatní si mysleli, že vidí dění kolem sebe. O to víc jim přišlo k smíchu, že mladší nereagoval a byl ve strnulé póze, znovu upadal.

Na mokré tváře se lepil prach ze země. Ležel a nechal, aby mu ubližovali. V hlavě čisté prázdno, v duši zoufalost.

Spleť myšlenek se dostavila poté, co bez sil zůstal ležet v chladu a ostatní odešli bavit se. Svou práci měli splněnou. S pootevřenými ústy rychle a zalykavě dýchal, tělo se mu silně chvělo samo od sebe a hrudník se stahoval. Zvedl by se. Chtěl, ale nemohl. Místo toho poslední energii věnoval proudu pocitů, které v podobě slaných kapek slz stékaly přes umouněné tváře. Nedokázal odhadnout, zda to byla fyzická bolest, která ho ničila víc, či psychická.

Poslední myšlence věnoval svoji vlastní naivnost, kdy byl pozván na tento večer do baru svými spolužáky a on jim věřil, že to myslí vážně. Že ho nedonutili jít ven pouze k tomu, aby ho mohli zbít mimo školu, kde nehrozily žádné problémy. Alespoň si to myslel. Poté následoval poslední hrubý výdech a tělo se uvolnilo. Opustila ho úzkost i strach. Poslední čemu se věnoval, byla rozevlátá ozvěna hlasité melodie hudby, která však dočista vymizela z jeho smyslů a ponechala jeho nitro tichým a klidným.


-


Svítalo.

Vítalo chladné podzimní ráno.

Pro většinu studentů však otravné, kdy se rozezněl budík a přerušilo tak spánek, který trval přibližně něco přes hodinu. Wonho si promnul tvář a se svěšenou hlavou seděl se zavřenými očními víčky několik minut, ale ani poté neměl chuť vstát. Hlava ho bolela a třeštila z prostého důvodu - alkohol, kterého předešlou noc vypil víc, než by jeho tělo sneslo a taktéž kvůli hudbě, která přehlušila vše, a za několik hodin strávenými v baru téměř přišel o sluch.

Oči nechával zavřené, podrbal se na krku a vzápětí dlaní přešel až k zadní části svého krku. Do tváře mu uhodilo slunce své silné ranní hřejivé paprsky. Nakrčil tvář a mrzutě se svalil zpět do postele. Když mohl pít a bavit se, musel se stavět čelem i k povinnostem, nebo by přišel o střechu nad hlavou, tudíž do školy musel bez žádných rozmyslů.


-


Nelitoval toho, čeho se dopustili předešlou noc. Myslel si. Ale přesto na celý incident myslel i ve chvíli, kdy seděl ve školní lavici a předstíral zájem o učivo. I poté, kdy vyčkával na chodbách v očekávání, že mladšího spatří. Nechtěl se mu omlouvat. Nechtěl mu říct nic. Pouze se chtěl ujistit, zda nebudou mít problém. Ale mladšího za celý den neviděl. Nikde. Ani ve škole, ani ve městě.

V to ráno se Changkyun probouzel, ústa suché a tělo bolavé. Trvalo, než si mohl dovolit podepřít se dlaněmi a postupně se dostat alespoň do sedu. Hlavu obklopila horkost a hlasité hučení. Semknul oční víčka. Pomalu posouval nohy a snažil se vstát, z každého koutu těla se ozývala pichlavá vystřelující bolest. Zatnul však zuby, chytil se za pas a po svých se pomalu dostal až ke dveřím svého bytu. Bydlel v něm sám. Odemknul si a shodil ze sebe ihned v předsíni zašpiněnou bundu, zakapanou krví. Bez rozmýšlení se zavřel v koupelně. Padl svoji váhou dlaněmi na kraje umyvadla a pustil vlažnou vodu, kterou si umyl poraněnou tvář. Doufal, že bude v pořádku. Jenže poté, co se mu před očima dělalo černo po každém menším zohnutí a téměř upadl kvůli motání hlavy, se rozhodl pro návštěvu lékaře.

Diagnózu nejprve určil neurolog, vzápětí byl poslán na CT vyšetření.

Dostal prášky, odmítal zůstávat v nemocnici kvůli otřesu mozku. Omluvil se ve škole. Od lékařů měl přikázáno zůstat alespoň týden v klidném režimu, ležet a dodržovat dostatečný příjem tekutin. Měl se vyhýbat prudkému slunečnímu záření, hlasitým zvukům a nebýt zatěžován stresem.

Uklonil se.

Alespoň malá potěšující zpráva dne. Zůstal doma.


-


"Yah. Jooheon," přisedl si k Jooheonově lavici Wonho. Jooheon otočil hlavou, kterou měl opřenou o své dlaně a bez ustání nadále žvýkal mentolovou žvýkačku. Nadzdvihnul obočí a kývnul, zatímco se zvedl a otočil k němu s tázacím výrazem

"Viděl si ho, od té noci…v baru, kdy-" nedokončil větu Wonho. Nechtěl, aby o tom co udělali, věděli i ostatní, vzhledem k tomu, že neuměl šeptat.

"Ah, hyung, nenapadlo mě ho sledovat," odpověděl jednoduše a vcelku bez zájmu.

Wonho si skousnul ret a podepřel si bradu dlaní, "a nevíš, kde bydlí?"

Jooheon si ho změřil pohledem a poté se zasmál, "máš strach, že půjde žalovat?" zeptal se, "neblázni, hyung, nedovolil by si to."

Wonho semknul rty k sobě. Věděl o tom, že Changkyun nebyl žalobník, ale přesto ho svědilo svědomí až do morku kostí. Aby však překryl starosti, nepatrně přikývnul, přestože přemýšlel nad tím, čím se brání slabí.

"Opravdu netušíš, alespoň v jaké části bych ho našel?"

Nahnul k němu hlavu a přimhouřil oči, "řekni mi Wonho…proč si ho zmrzačil, když ti pomotal hlavu, hm?" smál se mu Jooheon, "dostal se ti pod kůži."

"Yah!-" vzpřímil se s uraženým výrazem v tváři.

"Promiň mi, hyung…" zdvihl ruce nad hlavu, vstával a smál se, "vážně netuším, kde by si toho chudáka měl hledat…" odcházel s dobrou náladou. Zatímco se on cítil pod psa. Tím největším oříškem však bylo najít si odpověď. Jestli ze slov Jooheona, která se stávala pravdivými, nebo nad tím, že se bál dopadu. Protože čím se brání slabí…

Pomocí druhých.


 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 voskii | Web | 14. srpna 2016 v 21:28 | Reagovat

*tiše skanduje: more hyungwon plz*
hmmm, vzhledem k tomu, že mimo eng povídek teď čtu jen pár dalších, vůbec by mi nevadilo, kdyby dílů přibylo víc. ☆。゚+.(人-ω◕ฺ)゚+.゚

a teda... když už někoho dolámu, nebudu pak přece taková pussy, wonho má co vysvětlovat. (「ఠωఠ)「

2 Hatachi | Web | 14. srpna 2016 v 21:34 | Reagovat

No doufam, že tohle dopíšeš. Je to skvělý a mě se to moc líbí.
Jsem napnutá jak kšandy, co bude dál. Moc se těšim a netrpělivě čekam na další díl...

3 Asuka | E-mail | Web | 16. srpna 2016 v 14:54 | Reagovat

Už se těším na pokračování, vypadá to slibně qwq byla by jsem ráda, kdyby si to dopsala..

4 Mič | Web | 23. srpna 2016 v 18:16 | Reagovat

Tento príbeh sa mi fakt pozdáva.. hlavne úvodný opis mi prišiel super :)
A skvelý výber postáv :) xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama