First impression ・ Třetí díl

28. srpna 2016 v 13:30 | Narbie |  First impression

| First impression | Wonkyun | 3. díl | 1253 slov | a: narbie |

Annyeong!
Jako první jste si nejspíš všimli změny úvodní fotky k cyklu. Pořád jsem si nebyla jistá, zda se mi ten předchozí líbil, nebo ne. Což si nejsem jistá ani u tohoto. Dle všeho asi změním písmo. Jinak by se velké změny neměly konat. Jako druhé.. raduji se z toho, že má díl přes tisíc slov, keke. A za třetí, mi držte v úterý palce. Dělám přezkoušení. A pokud se zadaří, tak navštívím čtvrťák. Jehož velkého zakončení se opravdu bojím, hah. Snad to půjde podle představ a bez závažnějších komplikací. Co je zvláštní, je to, že mě nijak netíží konec prázdnin. Nah. Ale uvidíme ty reakce v prvního září. Lážo plážo končí.





Wonho zavřel vchodové dveře s penězi v kapse a vydal se ulicí k obchodu. V levé ruce svíral nákupní tašku, pravou si poupravil brýle na nose. Šel s hlavou sklopenou, volnějším krokem, zamyšlen někde pryč od reality. Tentokrát však nebyl u Changkyuna. Poprvé, za všechny dny, kdy ho nemohl dostat z hlavy, konečně přemýšlel nad něčím jiným. Ale i přesto to s ním mělo spojitost. Dával si otázky ohledně přátelství s Jooheonem a ostatními. Dával si dohromady plusy a mínusy, ačkoli věděl, že někdo jako je Jooheon, mu dává více mínusů. Mohl za to sám. Kdyby dříve věděl, kdo mu za co stojí, a že chce být pouze sám sebou za jakoukoli cenu, nemusel by nic předstírat a přátelit se pouze se svoji vrstvou. Jeho tvrdohlavost spočívala v tom, že stále přebýval ve vyšší třídě, než na kterou se on sám cítil. Říkal si, že to má své výhody i když se s nimi pouze vleče. Pro každého bylo lepší dostat se výš, než dobrovolně upadat do nižších kategorií, od kterých si oni, vyšší, čistí svou obuv.

Netušil, jestli chce upadnout a představovat tak zklamání a osobu vhodnou k posměchu.

Nikdo mu však nebránil k tomu, aby nižší poznával a snažil se zjistit, kde by se mu líbilo víc…kam by zcela zapadnul a nevyčníval by. Věřil tomu, že mezi nižšími není tolik povrchnosti a povyšování, jak to do teď znal ve svém kolektivu.

Mysl mu protnulo tikání semaforu pro chodce. Zdvihl hlavu a podíval se na červeně svítícího panáčka. Zamračil se. Nerad čekal. Unuděně vzdychl a pokrčil levou nohu, přičemž z kapsy vytáhl mobil, aby si zkrátil dobu čekání. A když se objevila zelená, rozešel se, mobil však neschoval. Psal mu Jooheon. Zval ho do klubu spolu s ostatními. Kousal se do rtu a přemýšlel, jak slušně odmítnout, na co se vymluvit. Vzhledem k tomu, že byla sobota dopoledne, mu škola a přípravy příliš neulehčovala situaci. Jen na chvíli se podíval před sebe v ujištění, že do nikoho nevrazí a poté se chystal k napsání odpovědi. A když byl na konci druhého přechodu, rozmyslel si. Bylo brzo, řekne mu, že v tu dobu ještě spal. Měl tak čas na rozmyšlení dokonalé výmluvy, nebo dalšího sklopení uší - poslechnutí a sdělení souhlasu k pozvání.

Uschoval mobil v kapse a pokračoval v cestě.

Vešel do dveří marketu a vzal si košík. Vytáhnul dlouhý úhledně sepsaný seznam věcí, který mu dávala matka společně se spočítanými penězi uvnitř domu, a s protočením očí se vydal k první věci, u které věděl, v jakém regále ji měli.

Košík měl z poloviny plný, zatímco mu znovu zavibroval mobil. Polila ho horkost, ale nechal to být, pokusil se ignorovat naléhavost k rychlému odepsání. Nebyl to Jooheon, koho se bál, byli tu zastoupeni všichni ostatní. Pokračoval. A mezitím, co šel dál a poté se natahoval po balíčku, zahlédnul povědomou postavu, která se skláněla k levným, instantním nudlím.

Uviděl ho. Za několik dlouhých dní konečně věděl, že je v pořádku a on netušil, jestli mu srdce tlouklo radostí, nebo tím, že ho viděl a byl pár kroků od něj. Byl k němu otočen zády a bral si do košíku pár věcí. Zdál se mu pohublejší, dle všeho ho mátlo volnější oblečení a pohyby mladšího byly lehce roztřesené a váhavé.

Wonho naklonil hlavu na stranu a šel k němu krátkými kroky. Váhal a v hlavě přebíral slova. S každým krokem zpomaloval a ptal se sám sebe, co mu vlastně chce říct. Neměl žádnou představu, ani začátek předpřipravené věty. Byl ztracen. Vždy hlučný vnitřní hlas, který k němu neúnavně promlouval, jakoby i ten ztratil svoji hlasitost a napovrch vyznělo pouhé hučení v jeho hlavě. Hlasy a šum okolo nevnímal. Pouze své srdce a jemný dotek sametově hebkého oblečení, když mu položil dlaň na rameno a zůstal stát.

Tlukot srdce se zrychlil a poléval ho pot. Jakoby jednal bez myšlenek. Teprve až ve chvíli, kdy se dotékal ramene mladšího a on se lekavě otočil, se dostal zpět a lehce naň vytřeštil oči, když se jejich pohledy střetly a utvořili krátký oční kontakt.

Changkyun pevněji sevřel košík v ruce, aby mu nevypadnul. Neříkal nic, hrdlo se mu stáhlo, pouze nepatrně couvnul. O to stisk na rameni zesílil.

"Changkyun-ah…nech-" začal, ale vzápětí skončil, kdy si uvědomil svá chabá slova, která chtěl říci. Sklonil hlavu a Changkyun znovu couvnul, stále se mu díval do tváře. Wonho dlaní sklouznul přes celou délku ruky a skončil u zápěstí, za které ho opatrně chytil, "nechoď…" zašeptal a podíval se na špatně zamaskované modřiny make-upem pod levým okem a poté vyholené místo se stehy na jeho hlavě. Píchlo ho u srdce.

Changkyun nechtěl být znovu ten naivní a uvěřit mu i přesto, jak se tvářil. I oni tehdy ve škole působili mile. Jen, aby jim důvěřoval a zahnali ho do slepé uličky mnohem snadněji, dobrovolně, po vlastních nohou. Stále si pamatoval ten jeho obličej, s úsměvem. Co pro to, že teď vypadal lítostně. Nevěřil mu.

"Chtěl bych se ti-" zmlkl, když ve své dlani necítil nic, krom prázdna, "Changkyun!" zakřičel pouze tak nahlas, jak i mohl dovolit. Mladší byl pryč. Wonho se pousmál, povzdychl si a společně co svěsil hlavu, s ní zakroutil a dlaň v které držel jeho zápěstí, si přiložil ke krku. Nemohl přeci očekávat nic jiného.

Otočil se a dokoupil vše, co potřeboval.

Přeplněnou tašku vzal do ruky a vycházel ven. Nevěděl, jestli se po setkání s ním cítil lépe, nebo hůř. Byl rád za to, že ho viděl, ale nemyslel si, že bude zklamaný, když nic jiného ze strany Changkyuna neočekával. Ani nemohl. Sám by nereagoval odlišněji. Bylo to pochopitelné. Ale i přesto doufal v to, že mu řekne víc. Přesto, že nevěděl co, chtěl si s ním říct víc slov. Především nechtěl, aby ho viděl stejně, jako všechny ostatní, kteří ho šikanují. Ačkoli mu nedal jinačí výběr.

Sebelítost mu nemohla pomoct, ani odlehčit. Musel projevit snahu sám a odčinit to, co se mu povedlo před pár dny.

Changkyun se zohnul pro malý sáček s pečivem, který vypadnul z tašky staršího chlapce, který ho přes narůstající hluk na probouzejících se ulicí zřejmě neslyšel. Podíval se jeho směrem, semknul rty v úzkou linku a chvíli se přemlouval. Nakonec však pomalu vstal a počkal do té doby, dokud si byl jistý, že při úpadu motání hlavy zvládne udělat krok, doběhnul ho a chytil za paži, aby se zastavil s myšlenkou, že měl zůstat a před starším neutíkat.

Wonho se ohlédl a spatřil Changkyunův posmutnělý obličej. Pootevřel rty v nutkání vyslovit otázku, ale v půli slova se zastavil, kdy pohledem sjel k dlani, kterou k němu natahoval s malým balíčkem, jež měl matce koupit. Wonho však rychle tašku téměř prohlédl, aby se zcela ujistil, že mu Changkyun pečivo pouze vrací, "děkuju," přijmul podávanou věc a dal ji zpět do tašky, lehce nervózní. Pomalu zdvihl hlavu, aby se naň podíval, ale Changkyun měl hlavu sklopenou a k odpovědi pouze lehce přikývnul. Wonho mu přiložil prsty pod levé oko, kde se mu rýsovala modřina. Mladší se hrubě nadechnul, ucuknul a znervózněl. Wonho udělal krok blíž, položil tašku a druhou dlaň přiložil na jeho ruku, aby si ho k sobě mohl lehce přivinout. "Jsi v pořádku? Mrzí mě to. To, co jsem ti udělal…ah…zní to tak ironicky, já vím," šeptal a dlaní postupoval výš, k ramenu a krku. V tu chvíli se Changkyun, lehce třesoucí, vysmýkl a s pohledem zabořeným do země odcházel.

Wonho se nadechnul k dalším slovům, které nestihl říct. Mlčel a se skousnutým jazykem se díval, dokud mu záda mladšího nezmizela za rohem.

Smutně si povzdychnul. Chtěl by slyšet jeho hlas.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Hatachi | Web | 28. srpna 2016 v 21:07 | Reagovat

Wonho to bude mít s Changkyunem hodně těžké.Jednou zklamaná důvěra se těžko...hodně těžko získává zpátky.
Moc se těšim na další skvělý díl...

2 voskii | Web | 28. srpna 2016 v 21:55 | Reagovat

mně se ten první cover líbil, ale nenamítám nic ani proti tomuhle. (*~▽~)

každopádně já být changkyunem, vůbec se k němu nepřibližuju. ale uvidíme. (¬ε¬ )

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama