I know I can't but I still do

26. srpna 2016 v 16:33 | Kaspi |  Monsta X

| Mosnta X | 1. díl | Kikyun | angst | 1501 slov | a: Kaspi |

Dobrý ráno!
Jsme se zas...nějakej ten měsíc neviděli...a když už se vidíme, tak to má hroznou obálku, AKA z toho coveru je mi na zvracení. Plus nevím, jestli to mám dobře, nebo ne...haha. Nicméně. Tahle povídka znovu, ale opravdu ZNOVU vychází z mých pocitů a je to prostě krása být na tom světě. Už teď vás varuju, že to má badending. Jako opravdu badending.
Nicméně se chci vážně omluvit, že jsem tenhle měsíc vůbec nic nevydala, ale nebojte, až bude škola a já budu mít málo času...tak tady nejspíš budu pořád.
No nic, víte že předkecy mi nejdou, takže...
ČUS!




Být pro každého druhou volbou je těžké. Víte o tom, ale nedokážete říct ne. Protože se bojíte, že když jednou řeknete ne, už víckrát druhou volbou nebudete. Budete zapomenuti. Necháni vzadu, jako kulisa, kterou každý lituje. A tak tiše trpíte, dál a dál a snažíte se najít někoho, pro koho byste druhou volbou nebyli. Byli byste tou první. A najednou se ten někdo objeví.Vypadá, že by mohl být váš přítel. Začnete si věřit. Začnete si pomáhat. Snažíte se mu být na blízku, aby věděl, že není sám. Že se o něj někdo zajímá. A ten člověk před vašima očima padá až na dno a i přesto, že jste se snažili ho chytit, on stále padá a i když dáváte veškerou energii do toho, mu pomoct...nejde to. A bolí vás to. přesto zůstáváte. Víte, že odejít není řešením. A tak zůstáváte, i přesto že vás myšlenky užírají a v hrudi máte skličující pocit, kvůli kterému máte pocit, že se nemůžete nadechnout.

A pak to přijde. Ten den, kdy se objeví někdo jiný, někdo, kdo ví co říct a co udělat, aby pomohl. A najednou padáte vy. A není tu nikdo, kdo by se vás alespon snažil chytit.

"Dobré ráno," usmíval se Changkyun, srdce mu divoce bušilo v hrudi, přesto že to bylo jako by jeho srdce někdo křečovitě držel. Starší se na něj ani nepodíval, jen se zamračil. "Um...je ti dnes líp?"

"Co bys řekl, Changkyun? Jsem pořád tady. Kdyby mi bylo líp, jsem doma, nemyslíš?" probodával ho Shownu pohledem.

"Um..." pokládal ovoce na stůl roztřesenýma rukama. Párkrát se zhluboka nadechl a otočil se k ležícímu, "nechceš...nechceš jít ven?"

"Jo, hrozně rád..." usmál se nuceně starší, až se udělalo mladšímu špatně, "půjčíš mi nohy?" hraný sladký hlas zůstal znít v Changkyunových uších ještě dlouho po tom, co zavládlo v pokoji ticho. Stál mezi postelí a stolem, pohled zabodnutý do země. Hrál si se svými prsty, kousal se do rtu.

"N-nemyslel...jsem to tak..." vydechl, mlasknutí ho donutilo škubnout rameny.

"Myslím že jě čas jít."

"Teprve jsem přišel," chtěl říct, ale nešlo to. Cítil to, jak moc je tu nevítaný. Všechny roky, co spolu strávili, najedou jako by odnesl vítr. Kývl hlavou a pomalu se dobelhával ke dveřím, které se otevřeli.

"Ah, Shownu-hyung!" usmíval se vesele blondýn, "Changkyun-ah!" objal mladšího, který mu s nechutí obejmutí oplatil. Potřebaval co nejdřív pryč, schovat slzy.

"Minhyuk," ozval se staršího hlas a Changkyuna píchlo u srdce. Bolelo nad tím, s jakou lehkostí a radostí jeho jméno vyřkl. Proč to nemohl být on? Miloval ho. Tak moc ho miloval, tak moc se snažil...a stejně to vše přišlo vniveč.

"Půjdeme se projít?" podíval se na mladšího, který se vyhnul jeho pohledu.

"Už musím jít...třeba příště," polkl vzlyk a bez rozloučení odešel. Poslední co za s sebou slyšel byl Shownův hlas, který souhlasil s procházkou.

"Půjčíš mi nohy?"

Nepotřebný. Zbytečný. Na nic.

Slzy tekly po Changkyunových tvářích a stále jich přibývalo.

Seděl na kraji ohromné louky, která byla za městem a sloužila k procházkám jak s dětmi, tak se psy. Ale tam, kde Changkyun seděl většinou nikdo nechodil. Pouze on a Shownu, než se stala ta nehoda.

"Proč? Snažil jsem se....tak proč?" schoval si obličej do dlaní. Bolelo ho každé nadechnutí. Minhyuk...Lee Minhyuk byl přítel obou. Navštěvoval Shownu jednou za dva týdny, na hodinu a půl. A přesně to mu stačilo, aby se do něj Shownu zamiloval. Aby opustil Changkyuna a čekal jen na Minhyuka. Na jeho milý úsměv. Na jeho milý hlas. Na něj.

A on byl zapomenut. A všechny strávené chvíle, všechna tajemství, všechna slova, která si kdy vyměnili, společně s ním. Nedokázal Shownu pomoct a stal se zbytečným. Nedokázal mu pomoct, a tak si našel někoho jiného.

Nebyla šance, že by si kdy vybral jeho. Není šance, aby ho měl rád. Aby ho miloval. Znovu dal své srdce vniveč. Znovu ublížil sám sobě. Proč vůbec lidem věřil? Proč vůběc věřil v to, že by někdy pro někoho mohl být víc, než druhá šance?

"Proč pláčeš?" ucítil na ruce dětskou ruku.

Changkyun si otřel mokré tváře, "kde máš rodiče, hm?" zeptal se malého kluka v modrém tričku.

"Tatínek je hned za mnou," usmál se a ukázal někam za sebe, "proč si plakal?" zeptal se ihned vážným hlasem, až se Changkyun pousmál.

"Každý občas-"

"Heechule, kam si se to zatoulal, hm?" ukázal se mladý muž s úsměvem na tváři.

"On plakal," ukázal na Changkyuna a přešel ke svému otci.

"Chtěl si mu pomoc?"

"Už nepláče, podívej!" zavřískal a natáhl po něm ruce. Mladý muž ho zvedl a vzal si ho na ruku. Pak se zadíval na Changkyuna a pousmál se. Changkyun kývnul hlavou a zadíval se na svůj batoh, ze kterého nakonec vytáhl pytlík bonbonů, které podal kloučkovi.

"Děkuju," unaveně se na něj usmál a pomalu odcházel. Musí si najít jiné místo, kde si vypláče srdce.

"Děkujeme!" slyšel hlas staršího muže za s sebou. Ani nekývl. Prostě pokračoval dál, slzy mu máčejíc tváře.

Nepotřebný. Zbytečný. Na nic.

"Minhyuk?" zamrkal Changkyun, "co...co tu děláš?" pokusil se o úsměv, ale nepodařilo se. Výraz ve tváři byl spíš vyděšený, než nadšený tím, že ho tu znovu vidí.

"Práce se mi přestěhovala sem, takže sem můžu chodit každý den, jako ty!" usmíval se Minhyuk a otevřel dveře do Shownuova pokoje.

"Minhyuk," usmíval se Shownu a nespouštěl z něj oči.

"Dobré ráno..." pozdravil tiše Changkyun. Shownu ho ignoroval. Přešel ke stolu aby vyndal věci, které Shownu koupil, mezitím co si Minhyuk sedl na postel a povídal si se starším. Oba se smáli. Oba se smáli, mezitím co Changkyun potichu trpěl. S ním se v nemocnici takhle nesmál. A že se snažil odpoutat Shownu od zlých myšlenek a kolikrát. Jenže to vypadalo, že pokaždé když Shownu zjistil, že za tou věcí stojí Changkyun, ignoroval to.

"Proč?" vydechl roztřeseně a rychle si setřel slzy z tváří.

"Říkal si něco?" přešel k němu Minhyuk, pokládaje mu ruce na rameno.

"Musím do práce. Zapoměl jsem, že...že jsem si nechal práci ze včerejška. Myslím, že by nebyli šťastní, kdyby to museli udělat za mě...něco jsem ti přinesl, ale...musí se to dát do ledničky," žádná odezva od Shownu, "dal bys je tam?" podíval se po Minhyukovi a nečekal. Otevíral dveře a šel pryč. Jak bezcenný je? Jak hluboko ještě může padnout?

"Changkyun, stalo se něco?" zastavil ho Minhyuk.

"Řekni mu, že už nepřijdu...že to chápu...ale už to nemůžu vydržet," přes slzy viděl rozmazaně, "řekni mu, že...se loučím...a už nepřijdu...tak jak chce..."

"Proč? Není to tvůj nejlepší přítel?" zeptal se zmateně Minhyuk.

"Proč? Protože celou dobu mě ignoruje, posílá mě stále domů...a pak přijdeš ty a...a směje se? Chodí s tebou ven? A mě už ani nepozdraví, po tom všem..." vzlykl, hlas přiškrcený, hrdlo stažené, "chodil jsem za ním každý den...snažil jsem se, aby se alespoň podíval z okna...a pak si přijdeš ty, a všechno je růžový? Proč? Proč ty? Proč ne...proč ne já?"

Hlupák. Idiot. Jako by mu někdo mohl rozumět. Jako by chápali slova a jejich význam. Odešel s brekem. Jako zbabělec se sklopenou hlavou. Už nedorazí. Už nechce.

Proč ne já?

Znovu ho jeho nohy dovedly na louku. Tentokrát na jiné místo, než předtím. Nechtěl, aby na něj někdo narazil. Nechtěl, aby ho kdo nalezl. Chtěl být sám. Už je to týden, co nebyl za Shownu. Celý týden od něj nedostal zprávu, zatím co od Minhyuka dostával dvě denně. Chtěl se s ním sejít, zatím co Changkyun o něm nechtěl ani slyšet. Chtěl zapomenout na Shownu i na něj, chtěl zapomenout, že kdy byli přátelé. Chtěl, ale byly to jediné časy kdy měl pocit, že o něj někdo stál. Díval se na nebe a sčítal mraky. Vlasy mu cuchal vítr, slzy máčely řasy a tváře.

"Tati! Tady!" uslyšel hlas, jeho uším už známý. Tentokrát se ovšem nesnažil slzy skrýt. Jen sehnul hlavu a díval se do země.

"Ah...dobrý den."

Changkyun kývnul a zvedal se ze země, ale ruka druhého muže ho zastavila, "zůstaňte...my hned půjdeme. Heechul vám chtěl jen vrátit bonbony."

"Nechte si je..." strčil si ruce do kapes a otočil se k nim zády.

"Stalo se vám něco?" promluvil znovu a Changkyun se zasmál.

"Stalo. Ale o tom stejně nechcete nic slyšet."

Předstíraný zájem.
Vše je to jen na oko.
Chtějí mi jen ublížit.

"Je nám líto, Changkyun. Máme víc lidí, než potřebujeme."
"Nepotřebujeme vás. Jste k ničemu, neumíte svou práci. Jste nula."
"Ale pracuju tu už tři roky a..." polk slzy Changkyun.

"Je nám to opravdu líto...jak je uvedeno ve smlouvě, dostanete..."

Vypnuto. Šel automaticky a sám sebe se neptal, proč došel sem. Za Shownu. Ale ruce už otevřely dveře. Už to nešlo zastavit.

"Changkyun! Proč ses mi neozval?...co se stalo?" objal ho Minhyuk, když si všiml jak se Changkyunovi ruce a rty třesou. A Changkyun se vzdal a rozplakal se, "Changkyun..."

Mladší otevřel uslzené oči a podíval se po Shownu. Kousl se do rtu a přitiskl se k Minhyukovi. Ne. Minhyuk za to nemohl. Nemohl za to, že se Shownu raději díval do mobilu, než aby věnoval pozornost jeho zlomené existenci. A co si myslel? Že když mu takhle pohrozí, bude ho chtít zpět? Po všech těch náznacích, ve kterých dal jasně najevo, že už ho tu nechce? Naivní. Mělo mu to dojít dřív. Ale on to tušil. Tušil a přesto ho to zlomilo ještě víc. Padl na kolena. Slyšel jak na něj Minhyuk mluví, ale nevnímal slova a jejich význam.

Člověk, na kterém mu tak záleželo...
Člověk, o kterém si myslel, že se o něj zajímal...
...je pryč.

 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Hatachi | Web | 27. srpna 2016 v 11:12 | Reagovat

To bylo moc hezké. Smutné, ale moc se mi to líbilo.

2 Romana | 27. srpna 2016 v 15:22 | Reagovat

Tak to bylo teda něco......
Nádherně napsané...nemám slov.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama