Beautiful I.

30. července 2017 v 19:05 | Kaspi |  Monsta X

Beautiful

| Monsta X | 2490 slov | a: Kaspi | 1. díl |

Brý ráno!
Jo, dlouho jsme se neviděli, já vím. Neměla jsem nápady a tohle je to jediný, co jsem psala a taky jsem zjistila, že asi nejsem stavěná k práci...nejspíš. Takže se omlouvám. Kdykoliv jsem chtěla psát, tak jsem jen těžko držela oči otevřený, a než abych si tu povídku posrala, jsem to nechala bejt. Doufám, že si užíváte léta, pocení, a jezdění městskou hromadnou dopravou. Já jo, strašně. No, už zase usínám, takže...
DOBROU!



Stěhování.

Někdo se tomu vyhne, nikam se nepřestěhuje a jeho zadek zůstává na tom samém méstě. Někdo se stěhuje dvakrát do roka, protože to třetí stěhování si rozmysleli. A přesně tak to vypadalo se Son Hyunwoo. Už si ani přesně nepamatoval, kde všude bydlel za poslední 2 roky. Možná to bylo tím, že ho to nikdy opravdu nezajímalo. Prostě musel pryč od těch všech monster. Nebo alespoň tak nějak to říkala jeho máma.

Jeho příběh se šířil jako mor. A když už to vypadalo, že všechno bude v pořádku, protože nikdo nevypadal, jako by věděl, někdo přišel. Přišel a ptal se. Vlna znechucení a posměchu. Nechápal, co je na tom tak směšné. Nechápal co na něm bylo nechutné. On nic neudělal. Jen se snažil, aby to všechno zmizelo. Ale všichni to pochopili jinak. A on už neměl sílu to vysvětlovat, když věděl, že pravda nikoho nezajímá.

"Son Hyunwoo, že?" usmívala se na něj menší žena s černými vlasy v drdolu, "budeš chodit do mé třídy. Jmenuji se Song Hye Kyo. Tady mám pro tebe pár věcí, jako rozvrh i plánek budovy. Když se budeš chtít na něco zeptat, přijď za mnou."

Hyunwoo jen kývl. Věděl, že od něj jeho třídní chce víc. Možná nadšení. Otázky na učení. Ale jeho už dlouho nic nenadchlo, a už dlouho se nikoho na nic neptal.

"Dobře, tak pojďme," kývla, na tváři ten samý úsměv.

Představila ho třídě a usadila do první řady k dívce s brýlemi. Řekla mu své jméno, dokonce se na něj i usmála a Hyunwoo se odvrátil. Už ho unavovalo být mezi lidmi.


"Oh, Hyunwoo!" všimla si ho učitelka a zavolala k sobě, "slyšela jsem, že rád tancuješ. Nevím, jestli si se už podíval na nabídku školních aktivit a klubů, ale máme tu i taneční studio. Možná by ti to pomohlo v začlenění se rychleji."

"Děkuju," uklonil se. Učitelka mu věnovala úsměv a odešla.

Jak je to dlouho, co tancoval?

Ne, špatně položená otázka.

Jak je to dlouho, co naposledy dělal něco, co ho bavilo? Jak dlouho?

Dva roky. Dva roky, co všechno vyplulo napovrch. Kdy jeho osobní peklo skončilo, jen aby ho nahradilo další. Věděl, že mu tyhle otázky nepomůžou. Že ho donutí jít ještě hlouběji. Nejspíš už to bylo jedno. Stejně všechno bylo zničeno.

On byl zničený a jeho rodina taky. Ale nedovolili si rozpadnout. Kvůli němu. Jakoby každodenní hádky pomáhaly choré mysli.

Druhý den si stále připadal jako atrakce, nebo jako obrázek svatý. Když už pochopili, že s nimi nechce mluvit, dívali se a pozorovali. Věděl že to přejde. Jednou.

Čas oběda se blížil a tím víc nervózní se Hyunwoo cítil. Vždycky to byly přestávky na oběd, kdy k němu někdo přišel, ukázal ty zkurvený fotky a ptal se. "Na tý fotce...to seš ty? Ty seš buzna? No to mě poser! Lidi poslouchejte-"

Bylo to jedno. Už by tu musel zůstat, nemohl by se znova odstěhovat. Musí dodělat školu. Pak už bude jedno, co se stane. Na všechno zapomene. Na to, co se mu dělo, co se mu pořád děje.

Chtěl si sednout sám. Doufal, že je nějaký prázdný stůl, kde se bude moct najíst a nikdo na něj nebude civět. A po chvíli hledání našel, co hledal.

"Víš, Nayoung, měla by si se po něm přestat dívat. Je to idiot. Ke všem se chová tak...tak idiotsky....Nayoung! Pěkná tvář není všechno! Ach...jistě, je to dobrý tanečník, tak je to jasný...víš, možná že ten idiot si ty," rozčilovala se dívka po jeho pravici. Rozčileně se dívala k jednomu z plně obsazených stolů.

"Miluje ho skoro každej...já vím Nayoung, ale HoSeok není poslední kluk na tomhle světě?" dívka si dala ruce v bok, "ne, Nayoung, já ho vážně nemám ráda. Jestli sis nevšimla, ta která tu ztrácí sliny, si ty."

Hyunwoo sjel plné stoly pohledem a zastavil se u jednoho. Byl obsazen 6 kluky a jednou růžovlasou dívkou, která seděla jednomu z kluků na kllíně. Všichni se bavili, až na jednoho. Díval se do talíře a vypadalo to, jako by spal s otevřenýma očima. A pak do něj ta dívka strčila. Dřív než si Hyunwoo stačil cokoli uvědomit, jídelna byla zticha. Křičel. Držel jí za ruku, obličej měl blízko toho jejího. Nadával jí.

"Hej...kámo klid, ne?" vstal ten, kterému předtím seděla dívka na klíně, "vždyť se nic nestalo...pusť jí."

Když se Hyunwoo podíval opět na toho kluka, který předchvílí spal, zarazil se. Tolik zloby a nenávisti. Odvrátil se a pokračoval v jídle.

"Vidíš...říkala jsem ti, že je idiot...a ještě ke všemu je to násilník," špitla opět ta samá dívka a její kamarádka - Nayoung - nepřítomně kývla, v tváři bledá.

Doma se opět vyptávali. Na obyčejné věci, na věci které se nikdo ptát nechtěl. Ale všechno vypadalo dobře.

"A proč se nejdeš zeptat na to tancování, Hyunwoo?"

Pokrčil rameny a pokračoval v jídle. Chtěl jí říct, že i když to nezjistili dneska, můžou to zjistit zítra. Nebo pozítří. Kdykoliv. Jen proto, že dneska nikdo neví neznamená, že na tom bude stavět.

"Měl by sis najít něco, co tě bude bavit. Nemůžeš zůstat schovaný před světem."

Chtěl se začít smát. To ona začala s tím vším "schováváním".

Musíme se přestěhovat. Musí přestoupit na jínou školu. Neber ten telefon, to je kolegyně z práce...už se mě na to ptala. Prý její dcera...ah, bože, ona prý viděla ty fotky. Co budu dělat, když mě vyhodí? Nemůžu se lidem pořádně podívat do očí...takhle to dál nejde...

Všechno se to událo v takovém spěchu, že zapomněli. Že zapomněli potrestat toho, kdo za to mohl.

Odešel od stolu a šel do svého nového pokoje. Pustil hudbu a zavřel oči. Vzpomínal jaké to bylo, když tančil. Když měl kolem sebe přátelé, kteří tancovali po jeho boku. Od té doby, co se odstěhoval spolu nemluvili, ani si nepsali. Ne. On jim neodepisoval. Bál se, co mu řeknou. A pak bylo pozdě je kontaktovat.

~~~

"Já vlastně...nevím, jestli bych chtěl k vám. Chci jen tancovat."

Kluk jménem Kim HyoJong se zasmál, "no, my taky nevíme, jestli bysme tě chtěli k nám. Možná by ses mohl předvést. Jakou písničku chceš? Co takhle Miss Elliott Work It?"

Hyunwoo kývl hlavou a tak hudba začne hrát. Zavře oči, zhluboka se nadechne a tančí. Ví, že má mezery, ale dva roky jsou dva roky. I přesto se cítí líp než kdy jindy.

"To není špatný, Hyunwoo. Možná by sis to mohl rozmyslet a přijít až bude trénink? Jako nutit tě nemůžu, ale..." začal se drbat na hlavě, "vypadl nám člen ze sestavy, se kterou budeme soutěžit..."

"No, bejt tebou tak na to nespěchám. Znáš HoSeoka. Ten vždycky něco řekne a pak je to naopak...třeba přijde."

"Omyl, ty znáš HoSeoka Jooheon...no, i tak. Přijď. Dneska máme od šesti."

"Takže ty si Hyunwoo...ten novej v Changkyunově třídě, co?" přešel k němu Jooheon.

"Nevím, kdo je Changkyun."

"Nosí falešný, kulatý brejle a má světle hnědý vlasy."

"Jo...asi," kývne.

"Ty nejsi moc společenskej typ, co?" usmíval se Jooheon, "Pojď si k nám někdy sednout ke stolu. Třeba tě rozpovídáme."

Hyunwoo kývl a odešel. Jenže se mu nechtělo domů k otázkám na jeho den. K otázkám, jestli někdo ví. K otázkám, jsestli jsou v ohrožení. K jejich hádkám.

Neznal město, do kterého se přestěhoval a tak byl čas na jeho objevování. Jenže on ani nezvedl pohled od země. Prostě chodil v kolečkách, aby nezabloudil a mohl se tak dostat co nejrychleji zpátky do školy. Podíval se na mobil. Bylo moc brzo a to se mu zdálo že chodí celou věčnost. Šel do školní knihovny, připravit se na test, který zítra psali. Když nemohl mít normální život, mohl mít alespoň výborné školní výsledky.

Bylo půl šesté a Hyunwoo šel do šatny se převléknout. To, co nečekal byla společnost. Ten kluk, co křičel přes celou jídelnu na růžovovlasou dívku. Ten kluk, kterého skoro všichni milujou. Ten kluk. Ten HoSeok.

HoSeok, který měl modřiny po celém svém těle.

HoSeok, který měl škrábance a kousance po celém svém těle.

HoSeok, který se od Hyunwoo hned obrátil, aby mohl ukázat ještě horší záda.

"Na co kurva čumíš?" Neznělo to výhružně. Jen únavně a zoufale. Oblékl si triko a otočil se k Hyunwoo čelem. Dívali se tomu druhému do očí, oba plni otázek. Hyunwoo jejich kontakt přerušil jako první a odešel do jiné uličky se skříňkami. Zhluboka se nadechl a stáhl ze sebe triko. Podíval se do zrcadla a na dlouhou, bílou jizvu která se mu táhla od pravé klíční kosti až k levému boku. Dal ruku v pěst a zavrtěl hlavou. Už je to pryč a nikdy nedovolí, aby se to vrátilo. Aby se to opakovalo. Převlékl se a šel do studia se rozehřát.

Měl se jen dívat. I tak si chce ale zatancovat. A tak vybral svůj playlist a začal tančit.

To, že ho HoSeok pozoroval, nevěděl.

~~~

"Hej, hej! Hyunwoo!" křičel JooHeon a dřív, než si mohl jmenovaný sednout ke svému opuštěnému stolu, už měl tác s jídlem u skupinky Jooheonových přátel a HoSeoka. Vydechl a zavrtěl hlavou. Chtěl si sednout ke svému stolu.

"Tohle je Hyunwoo. Je tady novej a poznal jsem ho ve studiu."

Hyunwoo jen kývl a když se mu ostatní představovali, snažil se jim alespoň dívat do očí.

"Jakto že si v ročníku s Changkyunem? Slyšel jsem, že ti je 19," ptal se kluk, který se představil jako Minhyuk.

"Musím opakovat," řekl jednoduše a dal se do jídla. Když si všiml, že stůl je tichý, dodal: "kvůli stěhování."

"Ah," vydechl celý stůl.

"A proč nakonec tady?" opět se ptal Minhyuk.

"Práce."

"To znám. Taky se tvoji drazí rodičové zajímají jen o práci a ty seš jim ukradenej? Jako blbej vtip, co?" rychle odpověděl Minhyuk.

"No...a líbí se ti tady?" pokusil se Kihyun.

"Nevím. Nikde jsem tu nebyl."

"Mohli bychom ti to tady někdy ukázat, ne?" opět se přihlásil o slovo Minhyuk.

"Můžu ti ukázat pár dobrejch tanečních studií," usmíval se Jooheon.

Oběd skončil a Hyunwoo nevěděl co se sebou dělat. Mít upovídanou společnost u jídla...odvykl si. Bylo to příjmené, než když jedl s rodiči, kteří se báli jen o to, jestli se nemají opět stěhovat. Ale bál se. Cítil se napjatě. Nesnášel ten pocit.

A pak vrazil do HoSeoka.

"Do prdele! Čum kam chodíš!" položil si dlaň na hruď a bolestně sykl. V očích měl slzy, "hele, jestli si myslíš, že ti něco dlužím, nebo že jsem rád že se mnou soucítíš, tak to seš naomylu. Je mi úplně uprdele, proč ty máš tu svojí zkurvenou jizvu, nebo jestli si myslíš, že spolu máme něco společnýho," dostal ze sebe jedním dechem a pak se zarazil.

"Omlouvám se, že jsem do tebe vrazil," řekl svou omluvu Hyunwoo a odešel. I jemu to bylo jedno. Jeho jizvy jsou jeho a nemusí se zabývat dalšími.

Zbytek školního dne byl hektický. Alespoň pro Hyunwoo. Ani jednu přestávku nebyl sám. Buď přišel Minhyuk, Jooheon nebo Changkyun. Nevěděl, jak říct že nemá zájem. A byl rád. Nebyla to tak úplně pravda.

Nikdy se na ty fotky nechtěl podívat znovu. Nechtěl si to připomínat. Ale někomu z jeho bývalých spolužáků přijde vtipné mu je posílat. S popiskem, že doufá že to u něj vypadá jako je to na těch fotkách. Proč nikdo nechce slyšet pravdu? Protože lži jsou zajímavé. Jsou nečím, co člověk nečeká. A čím je pravda, jeho pravda tak nudná? Tak nezajímavá? Jeho pravda je brutální a bolestivá. A nikdo se nasnažil jí slyšet, protože to bylo nesmyslné. On je kluk proboha. To se jim nestává.

Neměl facebook, neměl twitter, instagram, tumblr. Bál se, že kdyby měl a někdo si ho chtěl přidat do přátel, někdo z bývalých spolužáků, jako ten co mu poslal ten krásný nečekaný dárek, by mu poslal ty fotky. Ty zkurvený, bolestný fotky kterých se nikdy nezbaví. Se kterými se šíří špatný příběh.

Oblékl se a vyrazil do školy. Chtěl to mít všechno za s sebou. A tak než se nadál, všechno jako lusknutím prstů zmizelo a on seděl u oběda. S nimi. Bez HoSeoka.

"Minhyuk, nevíš co s ním je?"

"Ne...jen jsem slyšel že toho moc nenaspí," usmíval se vševědoucně.

"No jo, někdo tak populární jako on..." zasmál se Changkyun. Ale Hyunwoo věděl, že to tím není. Že je to něčím jiným. Jen netušil čím.

"Hyunwoo, co kdybys s náma dneska někam zašel? Je tu jeden park kam já s JooHeonem jezdíme na longboardech nebo na BMX," zeptal se Changkyun.

"Nevím..." zamumlal a zvedl se, "ale myslím, že asi ne. Jdu k doktorovi."

Nebyla to až taková lež. On k doktorovi měl chodit. K psychologovi. Ale odmítal.

Byla náhoda, že na HoSeoka narazil. Chtěl si ještě rychle zatančit a uvolnit se z ranního šoku. Z pohledu na své vlastní fotky.

Stáli v naprostém tichu, pohledem si prohlíželi toho druhého.

"Nevím, na co jsem myslel když jsem na tebe začal křičet. Omlouvám se," mluvil tiše a odvrátil od něj zrak. Nemohl se mu podívat do očí a jeho hlas byl plný bolesti. A pak si znovu sedl do kouta a díval se do svých dlaní.

"Mám tě tu nechat?" zeptal se a HoSeok zavrtěl hlavou.

"Tancuj, jestli chceš. Nebude mi to vadit."

A tak tancoval. Jenže čím víc se ponořoval sám do sebe, přišlo mu, že slyší vzlyky. Ale nebyl to HoSeok. Nebyl to nikdo. Naštvaně se posadil nedaleko druhého chlapce a otřel si čelo.

"Znovu si se přestěhoval," hlesl HoSeok a Hyunwoo mu věnoval svou pozornost, "já se nikdy nestěhoval...nejspíš se odtud ani nikdy nedostanu. Nemám šanci," vrtěl hlavou, slzy mu pomalu stékaly po tvářích, "vím že to co teď řeknu bude na hovno, ale závidím ti...taky se chci přestěhovat, zmizet odtud a nevrátit se..." setřel si slzy a nervózně se zasmál, "asi každej potřebujem něco jinýho, co? "

Hyunwoo nic neřekl. Jen si druhého prohlížel a poslouchal. Nevěděl co by mu měl říct. Nikdy nebyl dobrý se slovy.

"Vím...vím, proč se tolik stěhuješ..." zvedl se pomalu HoSeok, Hyunwoo ho pozoroval s hororem v očích, "kamarád mi ty fotky poslal. Prej abych se zasmál," odcházel.

"Počkej!" zvedl se rychle Hyunwoo, "viděl...viděl je ještě někdo?"

"Ne, nikdo," zavrtěl hlavou HoSeok, "nikomu jsem je neukazoval."

"Není to pravda,já-"

"Já vím...kdokoli se na ty fotky podívá musí vědět, že je s nima něco špatně."

Odešel a nechal Hyunwoo samotného. Utekl domů.

Samozřejmě že s těma fotkama něco špatně je. Je na nich on. Nahý. Odhalený celému světu. Zmlácený. Zakrvácený. Zneužitý.

Ale modřiny, jako by nikdo neviděl. Krev na jeho nohách - důsledek análního sexu, ke kterému ho jeho trenér nutil - byl jen důkaz, že je homosexuál. Gay. Teplouš. Buzna. A tvář plná bolesti a slz?

"Poprvé to bolí."

Nikoho nezajímalo, že byl znásilněný. Nebylo to možné. Je to kluk. To se stává jen dívkám.

Ve škole nebyl už tři dny. Rodičům řekl, že ho zase začala bolet hlava. Samozřejmě že se ptali, jestli se něco nestalo. Jestli někdo neví. Řekl že všechno je v pořádku, že mu jen není dobře. A tak ho nechali. Ležel v posteli, díval se do stropu a cítil se mrtvý. Už si myslel, že se s tím vyrovnal. Že už se tomu může postavit čelem.

Spletl se.

A pak mu HoSeok klepal na dveře.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Týna | Web | 31. července 2017 v 13:56 | Reagovat

No páni :) Dobře jsem moc zvědavá na pokračování :)

2 Hatachi | Web | 31. července 2017 v 23:53 | Reagovat

Tak to bylo úžasný. Smutný, ale skvělý. Jsem zvědavá, co bude dál. Těšim se na další díl.

3 Kim Lula | 6. srpna 2017 v 23:41 | Reagovat

Četla jsem to už předevčírem - a to jsem se k tomu dokopávala dlouho, pač nebyl čas ani nálada, strašné. A pak jsem už neměla sílu komentovat. Takže to napravím. Nápad mě zaujal, hodně. I fakt, že někdo píše na monsta. A dobře. A velmi toužím po pokračování. A tak. Nevím, mám ten dojem, že jsem nic podobného nečetla. A to se mi líbí nejvíc. Je to něco jinačího, než obvykle. Takže děkuju.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama