Beautiful II.

9. srpna 2017 v 20:48 | Kaspi

Beautiful

| 2. díl |

Brý ráno!
Nemám čas se vykecávat, v 9 mi jede autobus do práce. Doufám že nenarazíte na chyby a taky doufám, že si počkáte na 3. díl.
Bože, další noční nepřežiju.
(ne)DOBROU!



"Zeptal jsem se učitelky na tvou adresu...řekl jsem jí, že ti chci přinést úkoly a učení. Asi kdybys teď nepřestoupil, řekla by, že ti to pošle na mail...ale asi chce, aby sis našel kamarády."

Hyunwoo nic neřekl. Jen zíral.

"To co jsem řekl, nechtěl jsem tě-"

"Nemluv o tom...nemluv o tom, ne tady..."

"Pustíš mě?" zeptal se a ukázal na dveře.

Šel s ním nahoru, do svého pokoje.

"Nepřišel si do školy, po tom co jsem řekl, že to vím."

Hyunwoo seděl na posteli, pohled zabořený do podlahy.

"Co chceš slyšet? Že už to bude v pohodě? Že zítra přijdu?"

"To, co si myslíš..."

"Proč? Proč se zajímáš?" zvedl se a přešel k němu, "neříkal si, že je ti to jedno?"

"Protože potom se možná někdo bude zajímat co se děje mě!" vykřikl a ihned se zhluboka nadechl, "nechci...nemyslím tebe. Nemyslím tím, aby ses zajímal ty...jen mi to dává naději, že někdo přestane věřit tomu, že jsem ošukal celou školu a proto jsem nevyspalej...že za mnou někdo přijde a bude chtít znát pravdu."

Ruce měl v pěst a zhluboka dýchal, "protože vím, jak to bolí," zastavil se a podíval se na Hyunwoo, "ta jizva co máš, není na těch fotkách."

"Na těch fotkách není víc věcí. Třeba moje zlomený žebra, zlomený prsty a modřiny, který jsem schovával před všema, aby se někdo nezeptal kde jsem k nim přišel. Protože jsem nevěděl, co bych jim řekl. Žebra a prsty? Řekl jsem, že se to stalo při tréninku. Všichni mi to věřili. Nikdo se neptal dál, protože měli práci. Tak to začalo...zmlátil mě. Pak se omlouval a omlouval a prosil mě, abych to nikomu neřekl. Tak jsem to nikomu neřekl. A on pokračoval...skoro každej trénink...a já to nikomu neřekl. Nevím proč...nevím proč, ale kdybych to udělal, nikdy...nikdy by se to nestalo..." trhaně vydechl promnul si tvář, "začal si mě fotit zmlácenýho. Bavilo ho to. Smál se, často na mě plival..." otočil se k HoSeokovi zády a zhluboka se nadechnul, tváře mokré od slz, "jednou, po tom co mě zmlátil, mě začal svlíkat a fotit...znásilnil mě. Nahrál si to a vyhrožoval, že jestli to někomu řeknu, tak to zveřejní. Nikomu jsem nic neřekl. Když jsem se snažil přestat chodit na tréninky, rodiče s tím nesouhlasili. A tak jsem znovu šel a on to prostě udělal znova. Zmlátil mě, zneužil mě....fotil mě...ale bylo to to nejhorší, co jsem kdy zažil...našel mě spolužák a já mu řekl, co se děje. Myslel si, že si vymýšlím, že mě někdo zmlátil a já si tohle všechno prostě vymyslel. Rozneslo se to po škole a on mě potrestal," přejel si rukou po místě, kde měl jizvu, "asi si neuvědomil, co udělal...nevím, ale po tomhle jsem to řekl rodičům. Co se děje. Ale fotky už byly venku a to jediný, co si lidi mysleli bylo to, že jsem gay...a nikdo neposlouchal, nikdo," vzlykl a posadil se na postel. HoSeok ho vzal za ruku a stiskl jí.

"Smáli se. Všichni se mi smáli...i když jsem se snažil něco říct, snažil jsem se říct pravdu...a pak si mě k sobě zavolal ředitel, že to takhle dál nejde. Že bych měl jít na jinou školu. Já? Proč já kurva?! Já nic neudělal!" otočil se na HoSeoka s pocitem, že by se měl bránit, "já jsem nechtěl, aby mi ublížil! Nechtěl jsem, aby na mě sahal, nelíbilo se mi to! Já jsem..." uhnul pohledem a začal plakat.

Jeho ruka byla stále v HoSeokově sevření. Klepali se, oba. Oba plakali.

"Je mi to líto..." řekl tiše HoSeok, "je mi líto, že na to nepřišli dřív...že ti nikdo nepomohl..."

A Hyunwoo ho objal. Plakal mu do trika a tiskl se k němu.

Nevěděl, že jsou to slova, která chtěl HoSeok slyšet.

Do školy šel až další týden. Šel by hned druhý den, ale nebyl si jistý, že by vydržel pohled na HoSeoka. Co by mu řekl? Slabá chvilka?

"Teda, to musela bejt chřipka," zasmál se Jooheon, když viděl minimalistický obsah oběda, který si Hyunwoo přinesl.

"Hm...," začal jíst, v žaludku nepříjemný pocit. HoSeok tu ještě nebyl. Ale přijde.

"A už ti je teda líp?" zkusil to Minhyuk.

"Jo, ale ještě to není sto procent," řekl do svého talíře.

Vlastně nevěděl co dělat. Poděkovat? Omluvit se?

"HoSeoku?" zvedl se ze židle KiHyun a pospíchal ke jmenovanému. Hyunwoo k němu pomalu zvedl oči. Pohledem dopadl na jeho roztrhlý ret a napuchlou tvář.

"Co se stalo?"

"Že si se zase někomu sral do vztahu?" zasmál se Minhyuk.

Ale HoSeok ho nevnímal. Díval se do očí Hyunwoo. A najednou u něj Hyunwoo stál a palcem hladil poraněnou tvář. HoSeokovy oči se naplnily slzami.

"Hyung, co se stalo?" ozval se Jooheon.

"To přejde," zamručel HoSeok a sedl si na své místo u stolu. Hyunwoo mu položil dlaň na rameno a cítil, jak se HoSeok uvolnil.

Tanec. Dnes bylo studio volné a tak si šel zatančit. Uvolnit se.

"HoSeoku?" ozval se, když slyšel dveře, ale nikdo nevešel, "HoSeoku?"

Byl za dveřmi.

"Nechtěl jsem rušit."

"Co se stalo?" přejel mu prsty po tváři.

"Nic moc...prostě jsem přišel pozdě."

"Pozdě? Kam?"

HoSeok znejistěl a rozhlídl se kolem sebe.

"Pojď dovnitř," otevřel dveře Hyunwoo a Hoseok zapul do místnosti.

Chtěl to říct. Chtěl si ulevit.

Chtěl to říct Hyunwoo.

"Vždycky mi říkali, že jsem pěknej, víš? A nebudu lhát, když jsem byl mladší tak jsem toho využíval...rodiče mě často vystavovali jako hračku na pultu," usmíval se HoSeok, "dali do mě dost peněz," pokrčil ramenama a pozoroval se v zrcadle. "Maj důležitý klienty...bohatý lidi," kýval na sebe v zrcadle, "s první holkou jsem spal už v patnácti. Byla dcerou jednoho z těch bohatejch. Řekla to jejímu otci a ten začal básnit, že takhle spojíme jejich firmy a že budeme úžasnými představiteli. Nechtěl jsem to, ok? Jenže dřív, než jsem mohl cokoli říct, rodiče to zamítli. Byl jsem zmatenej, peníze jsou pro ně všechno. A spojení firmy s takovým velkým jménem? Ale byl jsem rád...asi pět minut. Chtěl jsem jim poděkovat, ale oni začali tak divně mluvit. Věco jako - "měl být náš", "je to tvoje chyba, ty si na něj nechtěla tlačit", "Měli jsme být opatrnější, měli jsme na něj být přísnější," a další...nepamatuju si to. Vlastně bych to nejraději všechno vymazal a..." dřepl si a vzlykl, "říkali mi, že mě milujou. Že...že je to dobrý...že se mi to všechno začne líbit..." trhaně vydechl a obličej si schoval do dlaní, "slova lásky, chápeš to? Když mě můj vlastní fotr šukal a matka se dívala...a usmívala se, když jsem brečel a křičel o pomoc, křičel jsem aby přestal a jak moc to bolí..." seděl na zemi, byl celý zpocený a bledý, "druhej den se chovali, jako by se nic nestalo a já se sám sebe ptal, jestli se mi to jen nezdálo, víš, jako že už jsem se z toho všeho zbláznil, nebo něco takovýho. Ale ono se mi to nezdálo...ten večer za mnou přišla matka s tím, že si mě vůbec neužila...a tak to pokračovalo, skoro každej den, celej rok...občas mě nechali být, když měli nějaké důležité schůzky, ale snažili se, aby byl alespoň jeden z nich doma, abych nebyl sám...a pak zjistili, že se mi to nelíbí. Že se mi kurva nelíbí, když mě líbaj, nebo když se mě dotýkaj, když se mě snažej udělat pusou, nebo když si to mám před nima dělat. Prej jsem velice nevděčný syn," opět se začal smát, zoufale, "a pokaždý, když se mnou měli sex a já se neudělal, mě zmlátili. Nebo mě nenechaj spát. Nedaj mi najíst, nebo mi nedovolej jít na záchod...cokoli udělám trochu jinak, je za to trest. Takže když jsem se od tebe vrátil, bylo to o hodinu a pět minut dýl, než jsem měl dovoleno. Tak mě zmlátil."

Hyunwoo stál uprostřed místnosti, pozoroval druhého a byl pohlcen mnoha emocemi. Znechucení. Lítost. Strach.

"Jak to můžeš-"

"Vydržet? Musím...prostě musím," slzy mu padaly z tváře a on se donutil usmát, "ne...neobejmeš mě?"

Zoufalé volání do tmy. Ale našel někoho, kdo by mu mohl rozumnět. Někdo, kdo zažil něco podobné a mohl by se k němu chovat jako k normálnímu člověku.

Hyunwoo se k druhému posadil, ruku mu dal okolo ramen a přitiskl ho k sobě. Hlavu si opřel o jeho a nechal ho vyplakat.

Pro některé je svět hektické, bláznivé místo, ve kterém si našli svůj vlastní klid. Pro některé je svět trýznivé, špinavé místo, ve kterém svůj klid nenacházejí. Musí ho najít v náručí toho druhého, ve slovech, v gestech.

"Takže...co se stalo s HoSeokem?" posadil se k Hyunwoo Kihyun.

"To ti musí říct on sám. Nemám právo to říkat já."

"On je můj kamarád!" bouchl do stolu, "a tebe zná týden? Dva? Já s ním chodil do školky a-"

"Pak se ho zeptej," zvedl se, "ale já ti nemůžu nic říct."

"Když se ho ptám...tak mi nic neřekne. Ostatní už to tolik neřeší, protože je to dlouho, co se něco takovýho děje. Už si našli spousty důvodů, proč se to děje...od drog po nájemnýho vraha...všichni souhlasili s tím, že je to děvkař."

"Není. A já ti nemůžu pomoc. Jestli bude chtít, řekne ti to sám."

"Ale proč ty?!"

"Protože jsem mu řekl to svoje...Kihyun, možná bys to měl nechat být...nestarej se o problém, starej se o HoSeoka."

Nebyl si jistý, jestli se chce setkat s HoSeokem, ale věděl že se mu nesmí vyhýbat. Bylo by to, jako by ho v tom nechal sám.

Když HoSeok přišel na oběd, všichni zmlkli. Měl další modřiny. Posadil se vedle Hyunwoo a složil ruce do klína.

"Zakázal mi chodit do studia...ale já šel..." vydechl HoSeok a podíval se Hyunwoo do očí, "smůla, co?" zakřenil se, ale bolest bylo to jediné, co se zrcadlilo v jeho očích.

Hyunwoo chtěl něco udělat. Obejmout ho. Chytit za ruku a říct, že to bude v pořádku. Chtěl mu pomoc. Ale jak? A tak nic neudělal. Jen mu nabídl svou přítomnost.

Ne všechno končí tak, jak by člověk chtěl. Ne vždy si člověk uvědomí, co všechno přehlédnul v očích toho druhého. Ne vždy si člověk uvědomí, že pomoc může ublížit.

"HoSeoka si k sobě pozval ředitel," řekl Kihyun, díval se Hyunwoo do očí.

"Co zas ten idiot udělal? Copak má ředitel dceru, kterou by-"

"Mlč," řekl Hyunwoo, "neříkej nic, čeho bys mohl litovat, Minhyuku."

"Ale noták, vždyť víš jakej HoSeok je," zasmál se.

V Hyunwoo se vařila krev.

"No, on nikdy nic neřekl, takže si nemůžeš bejt tak jistej," pokrčil ramenama Kihyun.

"Bože, co to s váma dneska je?" protočil očima Minhyuk.

Hyunwoo se zvedl a odešel. Nechtěl to poslouchat. Procházel chodbou, když viděl HoSeoka s učitelkou. Brečel a vypadal naštvaně.

"HoSeok?" přišel za ním a položil mu ruku na rameno.

"Zavolali si sem rodiče...kvůli mýmu ksichtu," zasmál se, víc slz stékalo po jeho tvářích, "to že už jsem plnoletej jim nevadí...chtěj mi pomoct," opět se zasmál, "nedokážou pochopit, že to poserou ještě víc."

"Prosím, HoSeoku," sykla učitelka.

"Vždyť je to pravda! Nevíte, co děláte!"

"HoSeoku," zastavil ho Hyunwoo a otočil si ho k sobě čelem, "tímhle tomu taky nepomůžeš..."

"Vy víte, co se děje?" zeptala se učitelka, "upozorňuji vás, že jestli mi neřeknete pravdu, tak-"

"Nevím, co se děje, ale vidím, že je rozrušenej z toho, že chcete volat jeho rodičům. Nezamyslela jste se nad tím, proč?"

Učitelka znejistěla, "no...i tak by se to mělo probrat s-"

"HoSeokem."

"Co to děláš, Hyunwoo?" chytl ho za triko HoSeok, "přestaň...přestaň."

"Musí to skončit," zašeptal a díval se druhému do očí.

"Takhle ne..takhle ne," vrtěl hlavou, "nesmíš..."

"HoSeoku, řeknete mi, co se tady děje? Udělali ti to rodiče?"

"Ne...neudělali. Hyunwoo tím myslel...že bych z toho měl větší problém, než mám teď...už se to nebude opakovat, jen...nevolejte jim."

"HoSeoku-"

"Prosím...nevolejte jim."

A tak naděje zhasla.

"Co si o sobě myslíš, huh? Že mě můžeš zachránit?!" strčil do Hyunwoo druhý mladík, "neser se do toho!"

"HoSeoku, poslouchej-"

"Nechci nic slyšet! Dodělám tuhle školu a vypadnu. Nikdo mě tu už neuvidí, je ti to jasný?! Nikdo! To že jsem ti to řekl, neznamená-"

"Mám snad čekat, až tě zabijou?! A nesnaž se mi říct, že to je nemožný! Viděl si svůj obličej? Svoje tělo?!"

Slzy máčely HoSeokovy tváře.

"Omlouvám se, já...nechtěl," položil mu ruce na ramena a pak si ho k sobě přitáhl.

"Bojím se," vzlykl, "ale nevím, kde víc. Bojím se, co udělají když zůstanu, bojím se, co udělají když uteču. Nevím kam jít. Nevím co dělat...všechno je špatná odpověď...chci odejít, ale hrozně se bojím..."

A Hyunwoo nevěděl. On a jeho rodina vždycky utíkali. Vždycky si někde vybrali svoje zázemí. Ale HoSeok? Neměl žádné. Ani jistotu, že to dobře dopadne. Tak jako Hyunwoo.

Jak někomu jako HoSeok pomoct?

"Co?"

"Slyšel jsem Jooheona, jak o tom mluví...možná by to za to stálo," pokrčil rameny Hyunwoo.

"Kde na to mám vzít peníze? A myslíš, že by na to nepřišli? To je hloupost...to je-"

"Lepší, než nic. Nájem by byl malej, bydleli byste tam tři...a vždycky si můžeš někde najít práci bokem," díval se do korun stromů, když stáli na střeše.

HoSeok mlčel, na tváři nejasný výraz.

"Nejde to," vydechl nakonec, "nejde to...necítím se mezi nima...necítím se s nima jako s tebou...znám je dlouho, to je všechno. Navíc to Minhyuk je ten, kterej začal prohlašovat, že jsem se vyspal s celou školou a že jsem děvka....teda, já vím že to nemyslel zle...má prostě prořízlou hubu a Changkyun tomu věří...navíc si dokážu představit všechny ty poznámky, kdybych se jich na to zeptal."

"Lepší pár poznámek, než aby se tě znova dotkli," položil mu ruku na rameno.

Zavrtěl hlavou, "ne...není mi z toho nápadu dobře...z tý představy, že bych..." zhluboka se nadechl, "jeden den...chci jeden den, kdy se budu cejtit normálně. Ne jako..."

"Tenhle víkend...moji rodiče jsou pryč, už od pátku, tak..." podrbal se bradě Hyunwoo, "můžeš u nás přespat...ale nevím, jestli ti to dovolí. Ah, promiň, to byl špatnej-"

"Já se ptát nebudu. Prostě jim to řeknu...děkuju," usmál se. A Hyunwoo cítil teplo ve svém vnitru a nepředstavitelnou radost. Jako by po dlouhé době něco dávalo smysl.

V pátek to bylo poprvé, co viděl HoSeoka tak uvolněného. Bavil se s ostatními, úsměvy nebyli v ten den tak vzácné. Viděl to. Bavil se. A to neuniklo ani ostatním.

"Co to? Že už by se ti usadili hormony?" zeptal se kousavě Minhyuk, "že by sis našel tu-"

"Tobě by se měli usadit," bouchl ho po hlavě sešitem Kihyun, "nedokážu si představit, že by jinak s tebou někdo chtěl bejt."

"Yah, to bylo zlý," nafoukl si tváře Minhyuk.

"To co si chtěl říct ty, taky."

HoSeok se opět usmál, ale tentokrát nuceně. Hyunwoo mu položil ruku na rameno a usmál se na něj.

"Musíme si jít nakoupit. Nevím co máš rád, tak jsem mámě nic neříkal..."

"Ty umíš vařit?" zeptal se ho, "to by mě dost překvapilo."

"No...vlastně ne. Ale za pokus nic nedáš. Kdyžtak si můžeme objednat."

"Máte rande?" zeptal se Changkyun, a celý stůl se rozesmál.

Hyunwoo se zarazil, dlaně se mu začaly potit a prsty se třásly.

"Že bych měl nakonec pravdu?" ptal se směrem ke Kihyunovi, který protočil očima.

"Jak myslíš."

"To by bylo dost roztomilý," promluvil JooHeon, "velký pár."

"Nemluv," ozval se HoSeok, "a jak velkej pár?"

"No, jste oba dva udělaný...takže velkej pár," usmíval se.

"Tak to tě zklamu, ale pár nejsme."

"Budete?" ozval se opět Changkyun.

"Bože," protočil očima HoSeok.

"No co, tak zní to, jako byste plánovali rande," bránil se.

"Co je tak divný na tom, že u něj budu spát?"

"Dobře, dobře," zvedl ruce v obranném gestu, "nic na tom není divný. Dělal jsem si srandu," a pak jeho pohled padl na vyděšeného Hyunwoo, "ale...i kdyby, tak všechno dobrý. Já proti tomu nic nemám."

A tak zase celý stůl zmlkl, ale ne nadlouho. HoSeok se začal smát.

"Pardon," zavrtěl hlavou, kterou potom položil na Hyunwoo-ovo rameno, což donutilo Changkyuna k zamračení.

"Děláš to schválně?"

"Ne. Jen mi na tom nepřijde nic divnýho."

"Mě taky ne, ale...to je jedno...ale jestli se mezi váma něco stane, tak to chci vědět jako první. Jsem fanda."

Po škole se zastavili u Hyunwoo, aby si k němu dal věci.

"Možná...asi nechci jít nakupovat. Objednáme si teda?"

Hyunwoo kývl, "míň práce pro mě."

"Vážně ti nevadí, že tu budu celej víkend?"

"Vypadám na to?" usmál se Hyunwoo, "navíc...jinak ti nemůžu pomoct."

"Děkuju," usmál se, v očích se třpytily slzy, "tohle je po dlouhý době...co se cejtím takhle v bezpečí."

"Musím se přiznat, že nevím co tu budeme dělat. Teda jestli chceš...nebo můžeš prostě celej víkend prospat, mezitím co já budu objednávat jídlo a nosit ti ho k posteli."

HoSeok se rozesmál, "upřímně se necítím na žádnej sport, dokonce ani tanec. Myslím že filmy budou nejlepší."

Hyunwoo se snažil. Vážně se snažil, aby všechno bylo co nejlepší. Staral se o HoSeoka, až ho druhý popichoval, že není jeho dítě. Cítil se normálně. Jako by se nic nestalo. Ani jednomu. Jako by byly přátelé z dětství a věděli o sobě skoro všechno. Ale HoSeoka nakonec zmohla únava.

"Ah...tak to nakonec dopadlo tak, jak si říkal..." protáhl se v Hyunwoo-ově posteli a otočil se k němu čelem.

"To nevadí," pokrčil rameny a položil mu jídlo na stolek.

"Už bych se měl jít, než přijedou tvoji rodiče."

"Um," kývl Hyunwoo ale byl nervózní. V jakém stavu přijde zítra? Přijde vůbec?

"Díky Hyunwoo, vážně mi to pomohlo."

"Nechoď..." natáhl se pro jeho ruku, "mám příšernej strach, co se stane..."

"To nejsi jedinej..." stiskl Hyunwoo, "ale...kam jinam mám jít?" HoSeokův obličej zkřivil strach.

"Tak tu zůstaň...já nevím! Já tě k nim ale nechci posílat na popravu!" nevěděl proč na něj křičí. Strach. Bolest. Nechtěl ho vidět trpět. Ne potom, co mu věnoval tolik úsměvů. Ne potom, co všchno bylo v pořádku.

"Jestli se ti něco stane..." plakal. A HoSeok s ním.

Věděl, že zítra do školy nepřijde.

A Hyunwoo to věděl taky.

Tak si k sobě Hoseoka přitiskl, objal jeho zmrzačené tělo a políbil ho do vlasů.

Protože nic víc už udělat nemohl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hatachi | Web | 9. srpna 2017 v 21:25 | Reagovat

Ach bože...jak tohle dopadne. Je mi z toho smutno...hodně moc smutno.
Tak ani nevím, jestli se mam vůbec těšit na další díl...

2 Týna | Web | 10. srpna 2017 v 18:03 | Reagovat

Ach můj bože, to bylo depresivní :(

3 Kim Lula | Web | 12. srpna 2017 v 13:14 | Reagovat

Mně je z té povídky úplně špatně (ne, nemyslím to ve zlém, fakt ne). Já to četla v noci, a pak jsem měla úplně... hnusný pocit znechucení ještě další hodinu nebo dvě, než sem usnula. Jakože... ono je to fakt odporné, jakože fakt hodně odporné. Ale to je život sám o sobě taky, že ano. Úplně se až děsím toho, co bude dál. Nicméně se "těším" na další kapitolu. Děkuju.

4 Kaspi | 13. srpna 2017 v 9:02 | Reagovat

[1]: Upřímě můžu oznámit, že já sama ještě nevím, jakej tomu chci dát konec. Nejspíš se to nějak vyvine. Pokračování mám(v hlavě), ale konec ne.

[3]: Nejhorší je, že případ Hyunwoo je pravdivý. Ne celý teda, ale v Koreji "doporučili" studentce, která byla buď sexuálně zneužívaná, nebo šikanovaná, aby změnila školu. Aniž by řešili co se vlastně stalo. Prostě se mi chtělo zvracet. Stejně tak i tresty za znásilnění. 1 a půl roku? Dělaj si prdel? No...Já taky děkuju.

5 Saia | 21. srpna 2017 v 20:49 | Reagovat

Ubližuješ mojim deťom!
A strašným spôsobom.
Už len tá predstava...brrrr.
A ešte horšia skrz toho akú majú obaja zraniteľnú povahu....esli sa mne bude snívať ......spýtaj sa dcéry kam sa strácajú obete.

6 Kaspi | 23. srpna 2017 v 19:09 | Reagovat

[5]: Nemůžu tvrdit, že jsem všechno pochopila, ale jestli tě to uklidní...má to "šťastnej" konec...jestli se to tak dá nazvat.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama