Deník nasraného introverta
6. srpna 2017 v 11:58 | Kaspi | To nestojí za řečKomentáře
[1]: Já nevím, já jsem většinu času ok s tím, že jsem introvert - to už se stejně nezmění - jen mám pocit, že mi chybí člověk, kterej by mi rozuměl...nebo by se tak aspoň tvářil. Jako myslím člověka fyzicky u sebe.
A taky jsem ráda, že nejsem jediná, která tohle poslouchá...ne že bych ráda šířila negativitu, jen mi prostě občas sobecky přijde, že jsem poslední svého druhu. Takže děkuju. Vážně.
A střílela bych taky.
Tenhle článek mě pobavil a to fakt dost. Mám ráda nasraný lidi. Jsem taky svým způsobem vadná, víš? Baví mě sledoval lidi, když se vztekají, protože je to vtipné. A pak se vztekám já a směju se, i když bych někomu nejraději vrazila kružítko do oka.
Určitě nestojíš o kecy "to bude dobrýý", který bych ti ani nedala, ale tak... Řeknu to takhle. Každej jsme nějakej a lámat přes koleno to, jaká jsi, nah. To není dobrý nápad.
Já jsem takovej smíšenec. Působím jako extrovert, co hned naváže konverzaci s neznámým a jsem přátelská, ale zároveň ten člověk se musí hella snažit, aby si u mě škrtnul. I mean, nepouštím si lidi k tělu. Sice si s nima bavím, ale že bych je považovala za bffinky hned... ew. S mojí aktuální nejbližší kamarádkou (ne nesnáším řadit lidi mezi "nejlepší", "horší" a "ty odvedle") mi to trvalo zhruba rok. Rok, než jsem na ní začala blít svoje problémy a tak. Přitom když jsem jí poprvé potkala, tak jsme vedli velmi záživnou, opravdu mooc záživnou konverzaci a já se každým krokem od zastávky modlila, ať už jsem u dveří domu.
Myslím si, že by ses nejdřív měla přijmout taková, jaká jsi, jelikož z tvého článku na mě vyzařuje ta vina tam. To je ostatně to jediný, co mi bije do očí. Nemůžeš se vinit za takovéhle blbosti. Okay, look. Jsou zábavnější lidi, než ty? Ano. Je to konec světa? Ne. Vždycky se najde někdo, kdo je v něčem lepší a s tím se musíme smířit.
Ser na tohle upřímně. Jestli tě kamarádi nepřijmou takovou, jaká jsi a nebudou rádi alespoň za tvojí mlčící přítomnost, tak to je rovnou pošli do Severní Koreje, protože holka, to nejsou kamarádi. Kamarádi jsou od toho, aby tě podpořili a byli tu pro tebe, třeba když ti alkohol jde nehezkým způsobem nahoru a oni ti drží vlasy. Hlavu vzhůru. Potkáš ještě tolik lidí a naděláš si určitě dost přátel. I když... jak se říká, lepší kvalita, než kvantita.
[3]: Mým problémem je, že to vím. Že jsou lidi, co jsou lepší v tomhle a v támhletom a tak. Jenže mě vždycky učili, že bych měla chybu hledat hlavně v sobě, a já jsem celkem poslušné dítě. Hahaha.
Ou yeah, právě si tímhle článkem úplně dokonale vystihla všechny moje pocity. Ale jako fakt všechny. Dokonce i to poslední s tím, že si dáváš věci za vinu. Protože to samé dělám já. Kdykoliv konverzace vázne, tak si prostě říkám "Damn it, I fucked up. Tohle je moje vina." A přijdu si prostě jako tak hrozný asociál.
Ale ačkoliv mě tohle sere, zároveň je mi vlastně ukradený, co si o mně lidi myslí. Jsem awkward introvert, který nemá rád lidi a radši sedí sám doma. A co? Nemám potřebu ani touhu se měnit.
Jediné, co mě prostě sere, je to, že to ostatní nechtějí pochopit. Strkají mi ty kecy o tom, jak nemám život a podobně. Ughh, praštit je všechny za to pánvičkou do hlavy. Smutné je, že to nechápou prostě ani kamarádi. Jak jim pak máš vysvětlit, že je máš ráda, jenom s nimi nechceš ven, protože chceš mít chvilku sama pro sebe.
Takže... Asi tak. Prostě tě naprosto chápu. A nevím, jak teď tenhle komentář ukončit, takže prostě... lol... (já říkala, že jsem strašně awkward)
Všechno, co tu popisuješ, moc dobře znám. Ty samé otázky, ty samé popichující poznámky, ty samé blbé kecy od lidí, co si myslí, jak jednoduché je se družit s někým cizím.
Za "oh, ty jdeš ven, jo, ty umíš u žít, jo?" bych nakrásně do lidí střílela, bohužel nemám čím. Úplně jako mohu nasrat, že někoho baví chodit ven a chlastat a kempit spolu na chatě a nevím co ještě. Já jsem raději doma, je mi to tak příjemné. A stejně vole kde je napsané pravidlo, že pokud nechodíš ven, nemáš žádný život. Já si připadám živá dost - dýchám, žeru, seru, spím, dokonce pracuju a studuju. Jako... co víc mám dělat. Toto jsou základní nutnosti, to ostatní je moje vlastní vůle, ne snad...?
A věta "já když byl v tvém věku" mě nasírá takovým způsobem, že bych vyhazovala z okna. Nebo vyskakovala, ono záleží na situaci, že ano.
Já nevím, být introvert je sice nahovno, ale za ty roky už mám docela vpiči, řekla bych. Když nechci, tak prostě nechci. Když to akceptuješ, super, díky, si kámoš. Když ne, tak pal dopiče, serus. Tak nějak bych to shrnula. Prostě se nebudu ohlížet po někom, kdo si myslí, jak je jednoduché navázat kontakt, protože nikdy nezažil býtv kůži introverta. Nasrat.
(a pokud něco z mého výflusu nedává smysl, omlouvám se, už napůl spím)