Milý internetový deníčku,
jsem nasraná. A taky jsem introvert. Co to má společnýho? Jsem nasraná, protože jsem introvert? Ne. Jsem nasranej introvert, protože jsem zjistila, že intovert je něco hroznýho. Teda v Německu určitě. Jako já vím, Německo mi může bejt u prdele, ale ono když se něco kupí a kupí...prostě toho mám plný zuby, ok?
O co jde? Už je to dlouho, dloooouho, co jsem měla hodinu němčiny, na kterou nám chyběl učitel, tak jsme dělali různý cvičení. A jedno takový cvičení bylo to, že jsem měla do dvou sloupců vypsat dobré vlastnosti a špatné vlastnosti. A víte co tam bylo? No samozřejmě, extrovert a introvert. A ve cvičení podtím, bylo spojování těch špatných a dobrých vlastností, které jsou svým opakem...HAHAHA. Introvert a extrovert opět. No, nasralo mě to a znechutilo němčinu ještě víc (ale upřímně, nikdy jsem němčinu neměla ráda).
Další věcí - "no je pravda, že si taková jiná...jako tichá, víš, a tak" - odpověď kamarádky když jsem si stěžovala na to, že bejt introvertem je špatný. TAK SORRY LIDI, ŽE MĚ NEBAVÍ BEJT V JEDNOM KUSE HLUČNÁ A DĚLAT PÍČOVINY, SE VÁM OMLOUVÁM! Já dokážu bejt hlučná, fakt hlučná, ale ne vždycky to tak chci nebo to tak jde. Když jsem mezi novejma lidma, prostě mi trvá, než se s nima dokážu bavit - nebo než se jim vůbec představím. A tak lidi prostě raději odejdou, protože jsem nudná. Já chápu, že čas je drahej, ale pak ode mě nečekejte zázraky.
"Já když byl v tvým věku, měl jsem partu patnácti...co patnáci, TŘICETI lidí a každej den jsme někde byli. Ty jenom sedíš na prdeli a nic neděláš" - promiň tati, že jsem se ti nepovedla.
"Ty jdeš na zábavu, jo? Ty konečně začínáš žít?" - promiň mami, že jsem se ti nepovedla. Příště se budu snažit víc.
"Musíme spolu chodit víc na párty, abychom tě rozpovídali," jojo, jojo. Kdyby to tak fungovalo. Ona většinou tahle věta pokračuje, "já jsem taky nebyl/a na seznamování s novejma lidma, ale pak to bylo v klidu. Uvidíš, bude to super." Jistě Mařenko, ale ty nejsi introvert a nejsi JÁ.
Poslední věc asi tak úplně nesouvisí s tím, že jsem introvert, ale s tím kdo jsem já...tak celkově. Nejde mi to s lidma. Fakt mi to s lidma nejde, i když se snažím. Ani s lidma, který znám dlouho. Nejsem člověk, co by potřeboval chodit každej den ven, mám ráda svůj klid a čtení...a tak. A pak jdu ven. S partou "přátel". A nikdo si nic neříká. Možná občas. A pak "tady je nuda", "tak to jsem rád, že jsem přišel" a podobný...a mě se v hlavě honí to, že za to můžu já. Že je to moje chyba. Kdybych tady nebyla, určitě by se bavili, jako když mi tady Františka říkala. Cokoli se stane, něco se podělá, už je to moje vina. I když vím, že není. Prostě se tak citím. A bojím se. Bojím se, až zase půjdeme ven. I nejlepší kamarádky. A tak si říkám, že asi nejsem nasranej introvert, jako spíš smutnej, podělanej introvert, co si přeje bejt extrovertem, co si přeje bejt úplně někým jiným, kdo by se nebál ke komukoli promluvit. Kdo by se kurva neutápěl v sám sobě, protože neví. Protože fakt nevím. Nevím co mám dělat, abych se přestala bát. Co bych měla dělat, abych měla víc přátel. Na druhou stranu, stejně mám v plánu to ve dvaceti zabalit, tak je to dobrý.
Tak dobrou, deníčku.
Snad příště přineseš něco milého.
Všechno, co tu popisuješ, moc dobře znám. Ty samé otázky, ty samé popichující poznámky, ty samé blbé kecy od lidí, co si myslí, jak jednoduché je se družit s někým cizím.
Za "oh, ty jdeš ven, jo, ty umíš u žít, jo?" bych nakrásně do lidí střílela, bohužel nemám čím. Úplně jako mohu nasrat, že někoho baví chodit ven a chlastat a kempit spolu na chatě a nevím co ještě. Já jsem raději doma, je mi to tak příjemné. A stejně vole kde je napsané pravidlo, že pokud nechodíš ven, nemáš žádný život. Já si připadám živá dost - dýchám, žeru, seru, spím, dokonce pracuju a studuju. Jako... co víc mám dělat. Toto jsou základní nutnosti, to ostatní je moje vlastní vůle, ne snad...?
A věta "já když byl v tvém věku" mě nasírá takovým způsobem, že bych vyhazovala z okna. Nebo vyskakovala, ono záleží na situaci, že ano.
Já nevím, být introvert je sice nahovno, ale za ty roky už mám docela vpiči, řekla bych. Když nechci, tak prostě nechci. Když to akceptuješ, super, díky, si kámoš. Když ne, tak pal dopiče, serus. Tak nějak bych to shrnula. Prostě se nebudu ohlížet po někom, kdo si myslí, jak je jednoduché navázat kontakt, protože nikdy nezažil býtv kůži introverta. Nasrat.
(a pokud něco z mého výflusu nedává smysl, omlouvám se, už napůl spím)